Pomalá rána

Odjakživa jsem ranní ptáče. Budím se s prvními paprsky a miluju, když mi svítí do tváře klidně v pět hodin. Potichu vstanu a projdu bytem, který postupně zalévá měkké ranní slunce. Občas stihnu i východ nad korunami stromů, společnost mi dělají dva kocouři. To potom sedíme všichni společně na pidilodžii, bez které si život v centru města nedokážu představit, a mhouřím oči do jasného slunečního kotouče. Užívám si vůni naší nástěnné bylinkové zahrádky a vnímám, jak se pomalu probouzí celé město,
jak se mění zvuky, vůně i nálada.

     Snídani pro sebe a přítele chystám ještě v županu, teď, když ranní teploty nešplhají příliš vysoko, ocením, že mě zahřeje. Miluju proudící vzduch, co si pohrává se záclonami, a nevadí mi, když je svěže, proto okna zavírám, jen pokud přes den nevystoupá teplota nad deset stupňů. Snídáme všichni pohromadě. Naším rituálem je velká snídaně a cappuccino. Když se snažím kreslit z mléčné pěny já, smějeme se nad svéráznou abstraktností. Fantazírujeme, dokud nejsou hrnky prázdné, a povídáme si, co nás přes den čeká. Kolem se prohání kočičáci, mnohem živější než my oba dohromady, předvádějí akrobatické kousky a občas bývá hodně veselo. A právě po takovém ránu jsem připravená zvládnout celý den s nadšením a plná energie.